Vlčkovo probuzené Javoříčko

V přírodně požehnaném kraji, v tichém a líbezném údolí potoka Šprank v horském úžlabí Drahanské vysočiny, obklopena poli a lesy, se rozkládala původní obec Javoříčko, vzdálená asi třicet kilometrů severozápadně od okresního města Olomouc a necelých patnáct  západně od Litovle. V den, kdy v Praze vypuklo povstání a kdy už nikdo nepochyboval, že hitlerovské panování skončilo, tedy 5. května roku 1945, vytáhlo z nedalekého hradu Bouzov Lüdemannovo esesácké komando, před devátou hodinou dopoled-ní Javoříčko obklíčilo a poté přistoupilo k hrůznému dílu… Třicet osm javoříčských mužů nacisté zavraždili a tamější domy, s výjimkou školy a hájovny, vypálili.

„Čím dál častěji se setkávám s neznalostí tragického osudu této obce. Rok od roku upadá zájem spoluobčanů o účast na pietních shromážděních,“ řekl v hlavním projevu na pietní vzpomínce k 64. výročí vyhlazení Javoříčka, uspořádané 2. května 2009, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ing. Miloslav Vlček, rodák z nedaleké Konice, jehož otec pochází z Vojtěchova – to je tady přes kopec, ukázal nám k lesu při soukromém rozhovoru pan předseda – a jehož sedm rodinných příslušníků padlo v Javoříčku rukou vrahů.

Povzdech Miloslava Vlčka se však týkal minulosti a pro letošní pietní vzpomínku rozhodně neplatí – vždyť se na ní sešlo na pět set účastníků, což je možná desateronásobek loňského či předloňského počtu. Není pochyb, že to je výsledek Vlčkova osobního nasazení, jeho iniciativy, s níž soustavně působí ve prospěch uchování památky na vyhlazení Javoříčka.

Jeden z výsledků tohoto úsilí představuje výstava Zapomenuté Javoříčko, jejímž autorem je  historik PhDr. Pavel Urbášek, ředitel Archivu Univerzity Palackého v Olomouci,  a která byla součástí letošní pietní vzpomínky. Výstava měla premiéru začátkem března v Olomouci, pak putovala do Lidic, z Javoříčka se přesune do prostor Poslanecké sněmovny v Praze, odtud na Slovensko… Takže „zapomenuté Javoříčko“ (tak zároveň zní název zatím nejobjektivnější publikace o tamějších událostech z pera historika Josefa  Bartoše)  se probouzí, a je to  – rádi zdůrazňujeme – Vlčkovo Javoříčko.

Vždyť předseda Poslanecké sněmovny pronesl v projevu cosi jako slib: „Jsem však přesvědčen, že dnes společně otevíráme novou etapu udržení odkazu javoříčské tragédie pro příští generace. Pevně věřím, že počínaje tímto rokem /…/ bude osudům této obce věnována pozornost, jakou si zaslouží. Jen iniciativou, vedoucí k upozornění na obdobné události, můžeme v mysli současných i budoucích pokolení udržet povědomí o hrůzách nacistické éry. A ještě více zakořenit jejich vztah k demokracii, svobodě a lidskosti.“

Občan pocítí radost, když ví, že vrcholný ústavní činitel nemluví jen tak do větru, případně k uším voličů. Jako by Vlček ručil za nadcházející rozvoj javoříčského areálu svou vlastní osobností, životy svých příbuzných, a tak nám může během osobního rozhovoru s jistotou říci, že v první etapě dojde k důstojnější úpravě chodníčků v okolí nynějšího památníku. Že tady ve spolupráci s Obecním úřadem Luká vznikne objekt, místo pro stálou muzejní expozici. Že je nezbytné odkrýt základy vyhořelých domů a opatřit je příslušnými popisy včetně jmen někdejších obyvatel. Totéž by se mělo týkat hotelu Adolfa Pospíšila, který stál v lesíku nad soudobým památníkem. „Lidé, kteří přijedou třeba do javoříčských jeskyní a budou procházet od potoka k památníku a k jeskyním, přece musí vědět, kdo a kde tady žil, jak to tady bylo a co se tady stalo,“ řekne předseda a dodá: „Samozřejmě, všechny úpravy se budou odvíjet od finančních možností, ale budu se snažit, aby se situace každým rokem vyvíjela k žádoucímu cíli. Když zapomeneme na to, co se dělo, hrůzy se mohou opakovat. A to nechci!“ A pak řekne s poněkud plachým úsměvem, jenž mu je vlastní, nicméně vysloví to pevně: „Chtěl bych z Javoříčka udělat moravské Lidice.“

Ještě jeden významný tón během pietní vzpomínky zazněl. Miloslav Vlček  se ve svém projevu i tentokrát vrátil k tématu, které permanentně rozvíjí a zdůrazňuje: k rasově motivovaným činům, propagaci nacismu, projevům xenofobie. „Nelze opomíjet ani důsledky hospodářské recese,“ řekl. „Lidé, kteří jsou postiženi nebo jen ohroženi krizí, jsou mnohem konfliktnější. Hledají cíl své deziluze. Frustrace střední třídy byla jedním z hlavních zdrojů fašismu.  Ano, fašismus byl vlastně zhoubnou nemocí. Byl však do značné  míry nemocí původně ,slušných lidí´. Varovným signálem jsou proto nejen akce neonacistických sil, ale už i víceméně zjev-ný souhlas řady občanů s jejich aktivitami. Úkolem nás politiků je tedy nejen řešit hospodářské problémy. Naším úkolem je také předcházet sociálnímu konfliktu a jeho transformaci v radikálnější společenské konfrontace. Možná, že právě toto je nejdůležitější součástí našeho úsilí.“

Vlčkova slova potvrdil na pietní vzpomínce i hejtman Olomouckého kraje ing. Martin Tesařík. Historik PhDr. Pavel Urbášek hovořil o ideologicky deformované interpretaci javoříčské tragédie. A předseda olomoucké okresní organizace ČSBS Rostislav Vysloužil pozdravil v emotivní řeči, v níž nechyběla  ruština, bývalé spolubojovníky. Dobře, že si v Javoříčku  opět podali ruce starostové obce Luká, k níž Javoříčko patří, Miřetic, na jejichž území leží Ležáky, Drnovic, kam náleží Ploština, a Lidic. A spolu s nimi představitelé Památníku Lidice. Ujistili se, že se z budoucího rozvoje Javoříčka budou radovat společně, právě tak, jak to odpovídá duchu Memoranda o vzájemné spolupráci, které reprezentanti vypálených obcí a Památníku Lidice začátkem března 2009 v Olomouci slavnostně podepsali.

Přemysl Veverka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *