Před 20 lety se na výzvu politiků  - do politiky musí přijít noví, mladí lidé – dostali na vysoká místa v politických stranách, komunální a státní správě lidé po maturitě či po ukončení studia. Mladí lidé bez zkušeností, bez hlubšího poznání vazeb mezi získanými vědomostmi a skutečným, praktickým životem.  Jejich kvalifikací – podle televizní reportáže – s poslancem T.Teplíkem (22 let), bylo usmívat se, souhlasit se vším, zalichotit se atp. Pan Teplík se radoval z krásné kanceláře, ze všech vymožeností, které jako poslanec mohl využívat. Jistě víme, že takový přístup je pro odpovědného poslance zákonodárného sboru velmi nestandardní. Také brzy pan Teplík přešel od ČSSD  k ODS a byl ve sněmovně i další volební období. Poté byl do funkce premiéra ČR ustanoven pan Stanislav Gross. Jeho počínání si v této funkci si většina z nás pamatuje, i na jeho závratné zbohatnutí v řádech desítek milionů na obchodě s akciemi po odchodu z funkce.

    Čili dalo by se na těchto dvou příkladech ( a na řadě dalších v komunální i státní správě) ukázat, že mládí není všechno. Že musí být  k mládí přidány životní zkušeností, praxe. Takovéto experimentování s nezkušenými lidmi na nejvyšších postech státu nás přišlo velmi draho. Ovoce této činnosti sklízíme nyní. Náš stát je zadlužen. Firmy jsou podfinancované a propouštějí zaměstnance. Tito odcházejí na úřady práce. My nevíme, zda v managementech firem Sólo Sušice, Znojemské okurky, DOWO Náměšť nad Oslavou, Oděvní průmysl Prostějov, sklářský průmysl a stovek dalších firem nebyli také experimentátoři, jako na vysokých postech ve státní správě. Ovoce činnosti těchto managementů poznali zaměstnanci těchto firem, protože přišli o práci, o vysokou kvalifikaci a museli se učit něco jiného. Daňoví poplatníci tohoto státu všechna tato pochybení platí. A mnohdy ani nemají z čeho.

    Radujeme se z toho, že po roce 1989 mnozí čeští občané svou prací, umem, pílí a nápady dosáhli úspěchu a blahobytu. Velice jim toto bohatství a to ze srdce přejeme. Musíme se ale zamyslet nad tím, jak funguje náš stát, jak funguje policie, státní zastupitelství, justice. Zda se může český občan obrátit na tyto instituce, které jsou zřízeny k ochraně jeho osoby a jeho majetku. Víme o tom své. Víme o tom, že tzv. veřejné zakázky nejsou veřejné, ale zadavatel je zadává pro konkrétního dodavatele a „všimné“ za tuto pozornost jde do kapes těch, kteří zakázky zadávají. Tím se nám veřejné investice několikrát prodražují oproti stejným, či podobným investicím v zahraničí ( za příklad může sloužit česká dálnice a tisíce podobně předražených investic). Většinou se setkávám s názorem „ s tímhle přece nic nenaděláme“ . Ano všechno výše uvedené je výsledkem naší lhostejnosti a nezájmu o věci veřejné. Korupce se skloňuje ve všech pádech. Všechny politické strany chtějí (zejména před volbami) proti korupci bojovat. Vymýšlejí různé protikorupční balíčky k ohlupování veřejnosti. Zřizují institut provokatéra, institut korunního svědka atp. Čili řeší věci jinak, než by je řešit měli. Všechny veřejné zakázky zveřejnit, uvést na internetu a vybírat podle ekonomické výhodnosti. Pracují totiž s penězi nás všech. Nejsou to jejich peníze a proto by se nikdy nemělo stát, že město vydá za projekt téměř miliardu a poté se zjistí, že výsledek této předražené akce je více než sporadický. A co? A nic. Vyhodí se nějaký úředník na nižším postu a vedoucí představitelé se tváří „já nic, já muzikant“. Odpovědnost jako by z českého slovníku vymizela. Když to už moc „křičí“ sdělí nám paní mluvčí, že se k tomu nikdo nebude vyjadřovat, jelikož je to v šetření a až skandál zastíní skandál jiný, policie v tichosti všechno odloží ad acta. A je ticho po pěšině. Tak to tady chodí 20 let. Čili jednou musel přijít konec tohoto „hospodaření“. A jsme na dně. Státní kasa je prázdná, jsme strašeni, že příští rok nebude na zdravotní péči, že si musíme vypůjčovat na důchody za ohromné úroky. A tuto krizovou situaci řešíme nikoli systémovým, koncepčním opatřením, ale zastavením valorizací důchodů, snížením sociálních dávek , čili všechny výše uvedené chyby hodíme na ty, kteří se neumí bránit. Je to správné řešení? Nikoli. To je řešení pro jeden rok, ale my musíme hledat řešení trvalé. Zajistit, aby se ti, kteří se neosvědčili a kteří nám nyní slibují hory doly už ve sněmovně neobjevovali, abychom mohli volit lidi, o nichž něco víme, za nimiž je nějaká práce a ne jenom špatná pověst. Čili musíme se starat o to, abychom mohli volit slušné, poctivé, spořádané občany a ne strany, které nás přivedly na pokraj bankrotu a které si na kandidátku dávají nikoli pracovité slušné a poctivé lidi, ale lidi viz výše.

    K tomu, na co nadáváme, co nás mrzí, musíme však především připočítat svůj podíl na těchto skutečnostech. Nezájem, zbabělost, lhostejnost. To je podhoubí, v němž mohly současné struktury zakotvit, v němž se jim dobře daří a výsledek této činnosti dnes konzumujeme.