U stolečku sedí nešťastná a sama,
bolesti ji souží od samého rána.
Nakoupit by měla, s pejskem jít ven.
Jak ale všechno zvládnout má jen?

Venku vítr fičí, prý „čerti se žení“.
Krom té němé tváře nikdo tady není,
kdo by jí pomohl. Dcera je v práci,
z odpolední směny se až večer vrací.

S vnukem je trápení. Puberta s ním mlátí,
místo, aby chodil, nedbale se klátí,
místo, aby mluvil, hlučně hlaholí,
jen po hřišti běhá, s míčem zápolí.

Myslí, mluví, dělá všechno ukvapeně.
Ze školy poznámky nosí skoro denně:
„Byl drzý a pral se. Zase zlobil.“
Tu náhle na stolku zvoní mobil.

Z mobilu hlaholí hlas jako z nebe:
„Čau, babi, za chvíli budu u tebe.
Máma ti posílá buchty a kafíčko,
zmáknu, co je třeba, neboj, babičko.

Venku je hnusně, ale nejsme srabi.
Už mi to jede.Tak čau, čau babi.“
„Ty můj chlapče zlatý“ šeptá stará dáma
a rázem už není nešťastná a sama.

Paní Květa Pecharová je členkou ZO SDČR klub Klas Praha.