www.sdcr.cz - Praha - hlavní město - Po Svatojakubské cestě z Burgosu do Santiága de Compostela na jaře 2011

Kalendář
<<	květen / 2012	>>

Po Svatojakubské cestě z Burgosu do Santiága de Compostela na jaře 2011

3. 9. 2011

    Svatojakubská cesta je cesta Svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti Ježíšových apoštolů. Narozen kolem Kristova narození, zemřel kolem Velikonoc v roce 44 stětím.
V roce 1993 vyhlásilo UNESCO Svatojakubskou cestu světovým kulturním dědictvím a počty poutníků se početně zvedly. V současné době se počet poutníků počítá přes 200000.

ÚVOD
    Dlouho jsem toužil být na této cestě a prožít nádherné společenství poutníků z celého světa a všech obyvatel regionů, kudy Svatojakubská cesta prochází. Svatojakubskou cestu jsem plánoval začít v Saint-Jean-Pied-de-Port, což je do Santiága cesta dlouhá 755 km. Z časových důvodů jsem Svatojakubskou cestu zkrátil na výchozí BURGOS, což bylo jenom 505 km v nadmořské výšce 865m. Tuto cestu jsem šel z Burgosu do Santiaga de Compostela souvisle 33 dní.
Koncem loňského roku jsem upadl a rozbil si obě kolena, levé mě chirurg zašil a pravé dával do pořádku ortopéd. Koleno stále bolelo, a já odkládal cestu. Ortopéd pan MUDr. Ptáček mě utěšoval, že se to spraví a taky se to spravilo a já se octnul 27. března 2011 v Burgosu a byl jsem poutník. Měl jsem heslo „Poutník na nic nenadává, je skromný a jde svou cestou“. Pršelo, bylo nevlídně a bylo pouze 5 stupňů.

BURGOS
    Město založil v roce 884 hrabě Diego Radriguez Porcelos. Město bylo hlavním městem hrabství Kastilie až do 16. stol. Bylo centrem kastilského obchodu s vlnou. Do města se vstupuje kolem kostela Iglesia de San Lesmes, kde je pohřben sv. Lesmes v 11. stol. – dobrodinec poutníků.
Lůžko jsem našel za katedrálou Catedral de Santa Maria (albertguue) v městské ubytovně pro poutníky Amino de Santiago. Otevírali ji až ve 14 hodin a recepci obsluhovaly dvě starší dámy. Provedl jsem hluboký úklon a paní se usmála, vybrala ode mne 5 EU a ukázala na schody. V 1. patře byla kovová lůžka (palandy). Většinou již v dolním patře obsazeno. Našel jsem poslední volné místo u umyvárny a po opláchnutí jsem vlezl do spacáku, snad se ráno probudím. Usnul jsem však tvrdě na začátku mé vytoužené Svatojakubské cesty.

ZAČÍNÁM SVATOJAKUBSKOU CESTU
    Odcházím v 8 hodin z ubytovny pro poutníky v Burgosu. Značení Svatojakubské cesty ve městě je označeno mosaznými mušlemi velikosti dlaně, zapuštěnými do chodníku. V Burgosu je velmi špatné. Přehlédnutím mušle, které jsou od sebe asi 100 m vzdálené, je pak dlouhé dotazování a bloudění. Asi po 2 hodinách jsem došel na okraji města, kde je značení žluto-oranžovým pruhem. Cesta vedla nekonečnými poli v mírně zvlněném terénu. Přecházím železnici a dálnici. Jsem asi 10 km za Burgosem, u zídky sundávám ruksak a jdu stranou. Když se vracím, míjí mě poutník, který též zastavuje u zídky a jde na opačnou stranu. Na zídce nechal ležet českého průvodce. Vyndávám z kapsy ovocné želé a jdu mu naproti. „Mohu ti nabídnout?“, a nabízím želé, podávám ruku, „Ivo.“ „Radek“. „Jak to víte, že mluvím česky?“ „Máš na zídce položeného českého průvodce.“ A jdeme spolu čtyři dny. Byl to dobrý kamarád z Nitry.

ALBERTGU je POUTNICKÁ UBYTOVNA a POUTNÍ PRŮKAZ je CREDENCIÁL
    Má prvá ubytovna na Cestě byla soukromá taktéž v Tardajodsu, příspěvek dobrovolný a ráno byla snídaně. Denně bylo jiné město, či osada a jiná ubytovna, denně byli jiní lidé jiné národnosti. Celkem jsem spal v 34 v různých ubytovnách pro poutníky (církevní, soukromé, obecní a vedené Svatojakubským spolkem). Každá ubytovna měla svůj název např. v Tarradillosu-Jacoques Molayv Solahulu-Mubnicipal „La Trinidad“. V Albertgu se mohlo spát pouze 1 noc a většinou do 8 hodin a po této hodině by měla být ubytovna prázdná. Moje poslední ubytování 29. 4. 2011 bylo v Santiágu de Compostela v ubytovně -Acuariu. Zde jsemohl spát 2 dny. Ubytovny měly kuchyň a většinou nádobí a sprchu s teplou vodou.

POUTNÍCI
    Většinou jsem šel sám. 1-3 dni jsem šel s Kanaďankou, Korejkou, Francouzkou, Němcem i Němkou. Byly to ženy ve věku 55 – 65 let a n. 4. a Svatojakubské cestě po krátkém vzájemném představení nastalo přátelství hned. Svatojakubská cesta je cesta přátelství, lásky a porozumění. Porozumění měli ke mně všichni poutníci bez ohledu národnost a věku.
    Jdu a dívám se kolem, ruksak mě tlačí a je stále těžký, tělo si těžko zvyká, nemám jinou možnost než ráno vstát a jít a říkat si „Jsi poutník, poutník je skromný a nenaříká na svůj úděl“. A tělo si zvyklo.
    Jdu již 6. den, mám za sebou 19 km a kolem poledne zastavují v hospodě (zde říkají bar), kupují buřta v nějaké omáčce. V koutě místnosti je jedno volné místo u stolu, kde sedí paní. Kývne hlavou na můj němý dotaz. Posadím se a dám se do jídla, mám již hlad, takže si nevšímám pohledů paní u druhé strany stolu. Asi Číňanka, pomyslím, Číňanka si mě prohlíží: „Speek English?“„No,“ odpovím.
    Začínáme konverzaci v němčině. „Kolik Vám je let?“ ptá se Číňanka. „Osmdesát čtyři.“ Číňanka chvíli mlčí: „Mohla bych být Vaše dcera, je mě padesát pět,“ a pokračuje „ jdete do Santiága?“ „Ano a vy?“ ptám se. „Taky.“ Další dotaz byl: „Odkud jdete?“ „Burgos.“ Opětuji dotaz: „A Vy?“ „Z Francie, Jean de Port“. A jdeme spolu, zastavujeme v obci Corion de Los Condrs. Krátké dohadování jestli zde zůstaneme. Já mám 25 km, Číňanka asi víc. Hledáme poutnickou ubytovnu Marie deCamino. Moje spolupoutnice, Dongsim Shim je ze Severní Koreje. Ráno jsem měl od Shim vyprané tričko, které to již potřebovalo. Jdeme spolu 2 dny. Shim pospíchá, letadlo ze Santiága ji odlétá o 3 dny dříve než mně.
    V Barceloně se mně naprosto a absolutně rozbil foťák, jsem z toho nešťastný. Až ve městě Terradillos se naskytla 3. 4. příležitost koupit za přijatelný peníz foťák. Ráno vycházíme z ubytovny v Terradillosu v osm hodin. Terén je členitý a cesta se stále točí. Asi po 3 hodinách potkávám paní, kterou jsem viděl již v některé ubytovně, nemluví německy, je to Kanaďanka Nikola, sbírá drobné kamínky ve tvaru srdce a večer je podle velikosti seřadí u postele. Jdeme spolu dva dny. V Solahul mně Nikol uvařila dobrou večeři. 5. 4. jsem zaspal a Nikola šla napřed k domluvené ubytovně. Odcházím asi v osm hodin a po dvou hodinách zjišťuji, že nemám mobil. Vracím se do ubytovny a nalézám mobil pod podhlavníkem. Nikol již nestíhám. Ztratil jsem smluvenou cestu a jdu 12 hodin.
Zcela vyčerpán přicházím večer do horské obce Calzedela de Los, kde se o mě postarali a dali mně najíst. 11. den vycházím z města Reliegos a ve stoupání docházím dvě Francouzky. Mají problém s fotoaparátem. Zastavuji a půjčuji svůj, fotíme se navzájem. Je to Klára a Žanet, vzájemně se potkáváme. Předali jsem si emailové adresy, zaslaly mě elektronickou poštou mojí fotku u kaple Santiágo.

    Camino, camino zní z obou stran, procházím skupinou školních dětí narovnávám se, abych prošel svěží a odpovídám Camíno a mávám dětem. V Leonu 8. 4. nacházím církevní ubytovnu, po zjištění mého věku se navzájem objímáme, což není poprvé. Je 9. 4. třináctý den, obec Arcahueja , na ubytovně spím sám. Ráno se mně těžko vstává. Ubytovatel, je rovněž hoteliér, nabízí americkou kávu, odmítám, již jsem snídal, dávám si říct. Dostávám výtečnou kávu s teplým jablečným zákuskem. Zjišťuji, že po kávě je mně líp, zavedl jsem proto ráno po snídaní pití kávy. Stále se pohybuji v nadmořské výšce kolem 800 m. 13. 4. začínám zvolna stoupat do hor, spím v horské obci El Ganzo 1018 m a druhý den přecházím Gruz de Ferro 1531 m a spím zcela unaven v horské obci El Ganzo 1018 m.
    V obci Ponfadera jsem spal v církevní ubytovně. Nenašel jsem kuchyň, rozhodl jsem se večeřet v hospodě, která byla naproti. Říkám hospodskému „menu“, dostalo se mě spousta španělských slov, česky říkám „jídelní lístek“ odešel a přinesl jídelní lístek, sice ve španělštině, ale to jsem si již uměl vybrat.

    Po celou Cestu jsem dostával domluvené SMS a hovory s přítelkyní jako morální podporu poutníka. Můj pohyb přísně sleduje bratr Jirka, ale i celá rodina. SMS byly sporé. Každá SMS byla pro mě posilou na mé poutnické cestě, která se od 15.4. stala velmi kamenitou.

    Předvečer mých narozenin jsem v horské obci Radalan. Ubytovatel zjišťuje, že mám další den narozeniny a na společné večeři vyhlašuje mě nejstarším poutníkem za přítomnosti poutníků ze Španělska, Koreje, Německa, Francie, Norska, Itálie a Japonska. Druhý den chtěl mít každý mojí fotku. 20. 4.je středa, stoupám do hor, jde to pomalu dostávám se do výšky 1235 m. Cesta je velmi členitá, procházím vesničky s kamennými neomítnutými domy. Zastavuji se u stařeny, která na mě volá Camino, podávám jí ruku a pohladím po zádech, je to milé. Camino. 27. 4. již se blížím Santiágu, přítelkyně nevolá, nevím co se děje a 28. 4. přestal fungovat mobil. Nedal se zapnout. 29. 4. přicházím do Santiága. Ještě na pokraji města mě zastavují němečtí turisté a požadují společnou fotku.
    Ubytovávám se na dva dny, abych vyřídil certifikát, navštívil katedrálu a nechal opravit mobil. Certifikát jsem získal a katedrálu navštívil. Na velkém náměstí před katedrálou se setkávám s poutnicí, která dojetím pláče, jdu k ní, podáváme si ruce a je po pláči. S mobilem to bylo horší, to se nedá opravit, nedá se opravit. Španělské mobily nefungují na naše karty. Našel jsem ochotného obchodníka, který vyzkoušel 7 starších mobilů až našel ten, kterým jsem se dovolal do Prahy a rád jsem mu dal 20 €.
    1. 5. vstávám dříve, abych stihl autobus na letiště. Jsem zde včas, čekám a nechávám si vysvětlit od letecké společnosti, se kterou odlétám, kde a kdy se mám postavit. Jsem v Barceloně. Na nocleh již nemám, tak se posadím na železné sedadlo v odjezdové hale a polospím. Ráno odlétám a v Praze mě již čekají dcery Hanka a Ivana.

TRASA SVATOJAKUBSKÉ CESTY
    Terén se střídal, za Leonem (asi 200 km za Burgosem) cesta vedla do hor (1458 m) a pak klesala na 500 m asi 150 km před Santiágem zase stoupala na 1300 m. A pak klesala na 250 m.
    Pohoda, přátelství a vzájemná úcta byly na celé Svatojakubské cestě. Byl jsem unaven, ale šťasten.