V panelovém sídlišti máme v jednom bloku malou prodejnu potravin. Otevřeno od 7.00 hodin, prodavačky příjemné a ochotné, zásobování, zejména uzeninami a dalšími masnými výrobky přímo z výroben, výborné, zboží chutné a čerstvé. Nedivím se tedy, že zde občas bývá u pultu i docela pěkná fronta koupěchtivých. Často sem také zajdu, zejména ráno pro výborný čerstvý chléb, dodávaný ze sousedního města, a frontičku tak na 5-10 minut si  vystojím, pozdravím se se sousedkami, zkrátka ranní pohoda.

    Takže stojíme ve frontě pár minut, přede mnou ještě tři známé sousedky, za mnou také pár lidí. Objeví se mládenec kolem dvaceti let, popadne jednu plastovou láhev limonády z regálu u pultu a požádá prodavačku – fronta ho vůbec  nezajímá! - „Zaplatím prosím jednu věc, pospíchám“. Prodavačka se usměje, vezme peníze a mládenec je ihned pryč – asi opravdu pospíchal nebo nás jen ve frontě předběhl, kdož ví…

    A rozvine se mezi přítomnými debata o čekání, debata bez emocí, s úsměvem, prostě pohoda. Paní prodavačka to oceňuje, protože přidává horší historku z minulých dnů – stálý zákazník, který do práce dojíždí, si den předem pravidelně dvakrát týdně zaplatí ten dobrý chléb i pro přátele v práci a druhý den ráno mu paní prodavačka ochotně tři bochníky  jenom podá, zákazník nečeká, zdržení ostatních je minimální. No a historka pokračuje:

    „… co se nedávno strhlo mezi několika kupujícími za křik a vzrušenou debatu, že jsem chléb jen podala, nechtějte ani slyšet.“

    Zkrátka každý den je jiný, každý den se lidé jinak vyspí, někdo je mrzout už od rána, někdo usměvavý i na konci dne, takový je život. Takto jsme to „dnes odborně zhodnotili“ - ale najednou se ozval pán, ani mladík, ani střední věk, tak akorát něco mezi, a pronesl větu, která zamrazila: „Měli byste tady na dveřích mít cedulku, že DŮCHODCŮM PRODÁVÁTE AŽ OD 9.00 HODIN RÁNO.“

    Protože jsem právě platila, otočila jsem se na toho pána s otázkou: „A co takhle AKTIVNÍ DŮCHODCI, těm byste také prodával až od 9.00 hod? Já jsem totiž velmi aktivní důchodkyně a chci být obsloužena, když potřebuji nakoupit…“

    Pán něco zabrblal, čemuž jsem nerozuměla, začal si vybírat zboží a já odešla. Jestli tam  dál pokračovala debata, to nevím, ale mně ta věta zněla v uších celé dopoledne. A vyvolala další a další otázky.

    Co jsme my důchodci, kterých je v republice více než dva miliony? Jsme vůbec plnohodnotní občané? Nebo jsme mladé a střední generaci na obtíž, ujídáme jim z krajíce, je jim proti mysli, že musí na nás pracovat, jako jsme pracovali kdysi my na své rodiče a prarodiče? V produktivním věku jsme vytvářeli hodnoty, z kterých dnes stát a hlavně noví páni továrníci, údajně lepší hospodáři než stát, vlastně ještě žijí, těch nových hodnot vytvářejí už minimálně, zisky z práce našich občanů plynou do zahraničí. Dostáváme se do situace, že už není co z naší bývalé práce ještě v republice  rozprodávat (nebo mám použít horší slova?). Vychovali jsme děti a také už vnoučata a bralo se to jako samozřejmost, že mají co jíst, bydlí v moderních bytech (proklínané paneláky-králíkárny, jak je kdysi nazval exprezident Havel), mají dostatek zábavy, dneska že mohou cestovat, studovat, kde se jim zlíbí, což jsme my nemohli… Zřejmě právě ta samozřejmost byla veliká chyba…

    V médiích se stále přetřásá otázka mandatorních výdajů (rozuměj hlavně výplata důchodů) - kdeže má stát na to pořád brát, atd. A když námi volení poslanci a senátoři konečně  rozhodnou o valorizaci důchodů, tak půl roku předem se vtlouká do povědomí veřejnosti, že “ti důchodci zase dostanou přidáno“, no a nakonec to „přidání“ dělá   měsíčně v průměru asi tak na zakoupení 2 kg kvalitnějšího masa…

    Už se konečně důchodci jako velmi početná skupina obyvatel, vlastně celá jedna pětina občanů ČR, nebojme a nazývejme věci pravým jménem! Neříkejme, že na nás už nezáleží – chtějme ještě aktivně žít, chtějme žít tak, jak žijí důchodci i v ostatních zemích Evropy! Věřte, že si to zasloužíme!

    Kam až jsem se svojí úvahou o postavení důchodců dostala! Když bych tu nesmyslnou, ale s vážnou tváří pronesenou větu o „prodeji důchodcům od 9.00 hod“ rozvedla do absurdna, mohli bychom na prodejnách či v supermarketech nebo v restauracích mít cedulky „prodej lidem s hůlkou, lidem se psy, lidem do 50 let, lidem s blond vlasy, lidem s tmavými vlasy, atd, atd.“ Že je to opravdu úplný nesmysl, to vím, ale přesto jsem tento článek napsala. K zamyšlení ostatním – důchodcům i dalším - kteří se do důchodu teprve chystají, i těm mladým, kterým stáří ještě nic neříká. Život je opravdu relativně krátký.